Téma týdne

Ježíš vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, jeho tvář se proměnila.

Bible nám v tomto krátkém obrazu ukazuje, že opravdová modlitba člověka proměňuje, a tato proměna není skrytá. Když se totiž srdcem otevíráme Bohu, něco v nás dozrává, rozjasňuje se, proměňuje naše vnímání i postoje. Možná nenápadně, možná pozvolna, ale nepochybně.

A přesto… možná se někdy přistihneme, že místo skutečné proměny jen nasazujeme „modlitební výraz“.

Bývá okázale soustředěný, možná až strojeně posvátný. Možná jsme si ho nevědomky osvojili, možná máme dojem, že ke zbožnosti patří. Ale pokud modlitba zůstává jen na povrchu a je spíše jen vnějším gestem než vnitřním setkáním, pak nemá sílu proměňovat naše srdce. A naše tvář není odrazem proměněného srdce, ale jen pečlivě vytvořenou maskou.

Ale existuje i jiná tvář – tvář, která odráží modlitbu přirozeně.

Nemá nic společného s naučenou zbožností, ale v očích nese hluboký pokoj. V gestech laskavost. Ve slovech tichou radost, jež pramení z vnitřního setkání s Bohem. Taková tvář v sobě neskrývá žádnou strojenost.

Skutečná modlitba se nepozná podle výrazu ve tváři, ale podle proměny, kterou přináší.

A když nás proměňuje zevnitř, projeví se to i navenek – v pohledu, který vidí s větším porozuměním, v úsměvu, který dává druhým naději, v pokoji, který vnášíme do svého okolí. Možná ne tak oslnivě jako na hoře Proměnění, ale v drobných znameních Boží přítomnosti, která proměňují svět kolem nás.