Téma týdne

Často, když si povídám s lidmi, kterým zrovna zemřel někdo blízký, se jich ptám, na co z jeho života rádi vzpomínají. Co by se mělo zapamatovat a žít dál.

Ještě jsem se nesetkal s tím, že by někdo řekl: „Vážím si ho, protože vydělal spoustu peněz.“ Nebo: „Chci vzpomínat na to, jak trávil i svůj volný čas v práci.“ Nebo: „Nikdy na něj nezapomenu, protože mi koupil luxusní auto.“ Je to logické. Kontakt se smrtí a umíráním mi pomáhá jasněji uvidět to, co je skutečně důležité. Na čem v životě doopravdy záleží, a co je naopak chimérou, která odplyne s časem.

Tváře lidí se pak někdy i v bolesti rozjasní: Vypráví najednou o tom, jak s babičkou luštili křížovky, jak se těšili na její jedinečnou omáčku ke špagetám, jak s dědou občas sedávali večer u televize nebo jak jim syn v autě pouštěl písničky, které měl rád. A jak vždycky věděli, že mohou mamince zavolat a udělá si na ně čas.

Jsou to často úplně obyčejné věci.
Tak obyčejné, že v pěně dní
je člověk ani nepostřehne.
Tak bezvýznamné, že nikoho nenapadne
jim věnovat pozornost.
Ale zdá se, že právě tam
se nějak naplňuje smysl života,
že tam je možné se dotknout podstaty,
že tam se tvoří věčnost.

Když se Ježíš zjevil po své smrti učedníkům u Tiberiadského moře, tak jim místo velkolepých a vznešených vět řekl prosté: „Pojďte snídat.“ Sedli si k ohni a úplně obyčejně spolu jedli chléb a rybu. 

Až budeme chodit po hřbitovech, zapalovat svíčku a vzpomínat na své blízké, může to být prostor znovu nechat
ozářit tuto krásu obyčejnosti života. 

A znovu zaslechnout výzvu ke šťastnému životu,
která možná nezní ani „upracuj se k smrti“,
ani „založ veliké projekty“,
ale docela prostě:
„pojď se spolu nasnídat.“